Dolomity 2008

Třetí srpnový týden jsem strávil již tradičně se skupinou z chodovské farnosti na Würzjochu, v severozápadní části Dolomit, v místech, odkud pochází Reinhold Messner. Pohled na Geislery nebo na "Puťu" zalitou zapadajícím sluncem mi přirostl k srdci a nikdy se mi neomrzí.

Počasí nám přálo, přijeli jsme po přechodu studené fronty, takže sobota byla mrazivá a ve vyšších polohách se udržel poprašek sněhu dost dlouho, ale většinu týdne bylo jasno a narozdíl od loňska jsem nezmokl ani jednou.

Začátek akce byl poznamenán problémy s Vojtovým autem. Podařilo se mi překonat počáteční rozladěnost z toho, že místo aby nám auto sloužilo a dostali jsme se dál do hor, řešíme jeho opravu, a docela jsem si užil setkání s lidmi, kteří nám velmi ochotně pomohli. Rovněž jsem oprášil italštinu a v dalších dnech se vrátil ke stopování, což mě velmi bavilo.

Chuť jsem si spravil ferratou Tommaselli na jižní Fannis Spitzi. Letos jsem si ji užil celou volným lezením. Vrcholem týdne pak byla ferrata Giuseppe Olivieri na Tofanu di Mezzo. Celý den jsme šli v okně v mlze, které se pohybovalo s námi. Pohledy na okolní skály deroucí se z mraku a ozářené sluncem byly úchvatné. Ferrata sama byla zajímavější v první třetině před Punta Anna, další část byla poměrně zdlouhavá, zpestřením byl pouze Vojtův "ďábelský traverz".

Jeden nový rozměr letošní Dolomity přece jen měly. V pondělí jsem odmítl strávit další den řešením problémů s autem a vydal se sám pěšky domů. Ferrata Sandro Pertini vedoucí ke Stevia Hütte mě příliš nenadchla, ale následující přechod masivu Puez-Geisler byl zajímavou zkušeností. Doposud jsem se držel zásady, že v horách se nemá nikdo pohybovat sám. Po problémech s hledáním parťáků do vysokých hor v uplynulých letech a nechuti vyrazit s někým, s kým se dobře neznám nebo nemám stejný přístup k horám, vnímám, že tudy možná vede cesta. Nikdy jsem nerozuměl tomu, proč tolik velkých horolezců skončilo u solovýstupů. Možná to má hlubší důvody a je to způsob, jak poznat sám sebe a být sám sebou. S některými věcmi se muž musí poprat sám. Pro mě to má ještě rozměr ticha a mlčení v Boží přítomnosti.

Fotky si můžete prohlédnout zde