Rok se s rokem sešel a jak jsem Honzovi vloni slíbil, stavíme se 11.května společně na start pražského maratonu. Narozdíl od Honzy jsem o něco klidnější, tak trochu už vím, do čeho jdu. Bude to boj, ale z loňska vím, že se to dá vydržet. Navíc poběžíme dva a bude nám to rychleji utíkat.
To nejdůležitější jsem se letos naučil od Terminátora: "Nikdy nepřestávej bojovat."
Domluvili jsme se s Lenkou, kde bude nejlepší na nás čekat, a tak víme, kam se máme těšit. Mám trochu vychytanější jídlo a pití, i když nakonec dělám školáckou chybu a na třicátým do sebe mačkám gel, který nemám vyzkoušený. Moc mi nesedl a pár kilometrů se s ním srovnávám.
Petr přislíbil, že posledních 10km poběží s námi, což je podpora k nezaplacení. Díky tomu, že vedle mě poklusával, jsem odolal pokušení a nezastavil se, i když mi v hlavě pořád hlodal červíček s otázkou, proč zrovna já mám běžet, když většina kolem mě jde. V životě to chodí podobně, důvodů, proč nedotáhnout dobrou věc, do které jme se pustili, se nám v hlavě vynoří vždycky dost. "Tak toho nech, proč by ses měl takhle namáhat, až jindy..." Odolat pokušení je boj, ale bojovat až do vítězství stojí za to. Nejen v maratonu.
V Pařížské mám ještě síly na finiš a cílem probíhám v čase 4:28. Čekal jsem výsledek o chlup lepší, ale aspoň je velká šance, že si osobák vylepším i příště. A pocity jsou opět úžasné.
Pizza za odměnu byla výborná, akorát jsem měl trochu problémy vyjít schody na záchod. Cestou domů mi přijde, že svět je nádherný. Uchvátí mě dokonce pohled na Neratovice a zjišťuju, že město, kde žiju, je vlastně docela pěkné.
