V květnu 2007 jsem běžel svůj první maraton. Vzhledem k tomu, že jsem běhat začal v lednu, to byl pokus poměrně odvážný, ale zkušenost z půlmaratonu byla tak úžasná, že jsem se o to nemohl nepokusit.
Na rozdíl od Honzy, se kterým jsme se vzájemně vyhecovali a většinu přípravy prožili společně, jsem o uběhnutí bájné trati nikdy nesnil (o mém vztahu k běhu je řeč v jiném článku). O to víc mě mrzelo, že se Honza dva dny před závodem zranil při fotbale a tak jsem na první maraton v životě zůstal sám. Honza s Lenkou mi ale poskytli vydatnou podporu na trati, zůstali jsme tedy tým a já běžel vlastně za nás za oba.
V rámci psychické přípravy jsem shlédl Forresta Gumpa. Během závodu jsem se držel jeho zásady, že když už jsem doběhl tak daleko, poběžím dál. Moc mi pomohla zvlášť v závěru. Na 32km hlásím, že už mě to moc nebaví, ale těch 10 že už doběhnu. O tři km dál mi dochází, že to nebude žádná sranda. Zvlášť když v poslední části trati Libní a Karlínem nebylo moc diváků a většina běžců kolem už většinou šla. Nevěřili byste kolik energie dodá sebemenší povzbuzení od okolí.
Cílem jsem proběhl docela důstojně, i když v čase, kterým se chlubit nelze (4:45). Vedro bylo opravdu strašné. Pocity jsou to ale nepopsatelné. Absolutní euforie. Takové množství endorfinů se jen tak nevyplaví. Hned za cílovou páskou stojí Lenka a dává mi pusu. Varuju jí, aby mi neříkala, že si mám dát banán. Nemůžu je v tuto chvíli ani vidět. Když se mě o chvíli později Honza ptá, jestli s ním do toho půjdu za rok znova, neváhám ani na chvíli a nadšeně prohlašuji, že určitě.
Připojuju se k Ozzymu a spolu s ním dávám za pravdu Zátopkovi, který říkal: "Chcete zažít jiný život? Zaběhněte maraton."
