Dolomity 2008

Třetí srpnový týden jsem strávil již tradičně se skupinou z chodovské farnosti na Würzjochu, v severozápadní části Dolomit, v místech, odkud pochází Reinhold Messner. Pohled na Geislery nebo na "Puťu" zalitou zapadajícím sluncem mi přirostl k srdci a nikdy se mi neomrzí.

Počasí nám přálo, přijeli jsme po přechodu studené fronty, takže sobota byla mrazivá a ve vyšších polohách se udržel poprašek sněhu dost dlouho, ale většinu týdne bylo jasno a narozdíl od loňska jsem nezmokl ani jednou.

Začátek akce byl poznamenán problémy s Vojtovým autem. Podařilo se mi překonat počáteční rozladěnost z toho, že místo aby nám auto sloužilo a dostali jsme se dál do hor, řešíme jeho opravu, a docela jsem si užil setkání s lidmi, kteří nám velmi ochotně pomohli. Rovněž jsem oprášil italštinu a v dalších dnech se vrátil ke stopování, což mě velmi bavilo.

Chuť jsem si spravil ferratou Tommaselli na jižní Fannis Spitzi. Letos jsem si ji užil celou volným lezením. Vrcholem týdne pak byla ferrata Giuseppe Olivieri na Tofanu di Mezzo. Celý den jsme šli v okně v mlze, které se pohybovalo s námi. Pohledy na okolní skály deroucí se z mraku a ozářené sluncem byly úchvatné. Ferrata sama byla zajímavější v první třetině před Punta Anna, další část byla poměrně zdlouhavá, zpestřením byl pouze Vojtův "ďábelský traverz".

Jeden nový rozměr letošní Dolomity přece jen měly. V pondělí jsem odmítl strávit další den řešením problémů s autem a vydal se sám pěšky domů. Ferrata Sandro Pertini vedoucí ke Stevia Hütte mě příliš nenadchla, ale následující přechod masivu Puez-Geisler byl zajímavou zkušeností. Doposud jsem se držel zásady, že v horách se nemá nikdo pohybovat sám. Po problémech s hledáním parťáků do vysokých hor v uplynulých letech a nechuti vyrazit s někým, s kým se dobře neznám nebo nemám stejný přístup k horám, vnímám, že tudy možná vede cesta. Nikdy jsem nerozuměl tomu, proč tolik velkých horolezců skončilo u solovýstupů. Možná to má hlubší důvody a je to způsob, jak poznat sám sebe a být sám sebou. S některými věcmi se muž musí poprat sám. Pro mě to má ještě rozměr ticha a mlčení v Boží přítomnosti.

Fotky si můžete prohlédnout zde

Maraton podruhé

Rok se s rokem sešel a jak jsem Honzovi vloni slíbil, stavíme se 11.května společně na start pražského maratonu. Narozdíl od Honzy jsem o něco klidnější, tak trochu už vím, do čeho jdu. Bude to boj, ale z loňska vím, že se to dá vydržet. Navíc poběžíme dva a bude nám to rychleji utíkat.
To nejdůležitější jsem se letos naučil od Terminátora: "Nikdy nepřestávej bojovat."

Domluvili jsme se s Lenkou, kde bude nejlepší na nás čekat, a tak víme, kam se máme těšit. Mám trochu vychytanější jídlo a pití, i když nakonec dělám školáckou chybu a na třicátým do sebe mačkám gel, který nemám vyzkoušený. Moc mi nesedl a pár kilometrů se s ním srovnávám.

Petr přislíbil, že posledních 10km poběží s námi, což je podpora k nezaplacení. Díky tomu, že vedle mě poklusával, jsem odolal pokušení a nezastavil se, i když mi v hlavě pořád hlodal červíček s otázkou, proč zrovna já mám běžet, když většina kolem mě jde. V životě to chodí podobně, důvodů, proč nedotáhnout dobrou věc, do které jme se pustili, se nám v hlavě vynoří vždycky dost. "Tak toho nech, proč by ses měl takhle namáhat, až jindy..." Odolat pokušení je boj, ale bojovat až do vítězství stojí za to. Nejen v maratonu.


V Pařížské mám ještě síly na finiš a cílem probíhám v čase 4:28. Čekal jsem výsledek o chlup lepší, ale aspoň je velká šance, že si osobák vylepším i příště. A pocity jsou opět úžasné.


Pizza za odměnu byla výborná, akorát jsem měl trochu problémy vyjít schody na záchod. Cestou domů mi přijde, že svět je nádherný. Uchvátí mě dokonce pohled na Neratovice a zjišťuju, že město, kde žiju, je vlastně docela pěkné.

Triatlon

V sobotu 28.6. 2008 jsem se zúčastnil svého prvního triatlonu. Konal se na Dobříši s výstižným názvem Dobříšský tvrďák. Plavalo se v rybníku Papež (1km), následovala projížďka na kole po brdských kopcích (33km) a nakonec jsme se proběhli po lese v okolí sportovního areálu Vlaška (8km). Zkušenost to byla zajímavá, počasí bylo úžasné, voda příjemná. Trochu škoda je, že závod rozhoduje především cyklistická část. V našem interním "klubovém" klání těch, kdo se závodu účastnili za neratovickou farnost, jsem skončil čtvrtý. Rozhodujícím se nakonec ukázalo pomalé převlékání po plavecké části. Aspoň vím, na čem zapracovat.


Další fotky naleznete zde

První maraton

V květnu 2007 jsem běžel svůj první maraton. Vzhledem k tomu, že jsem běhat začal v lednu, to byl pokus poměrně odvážný, ale zkušenost z půlmaratonu byla tak úžasná, že jsem se o to nemohl nepokusit.

Na rozdíl od Honzy, se kterým jsme se vzájemně vyhecovali a většinu přípravy prožili společně, jsem o uběhnutí bájné trati nikdy nesnil (o mém vztahu k běhu je řeč v jiném článku). O to víc mě mrzelo, že se Honza dva dny před závodem zranil při fotbale a tak jsem na první maraton v životě zůstal sám. Honza s Lenkou mi ale poskytli vydatnou podporu na trati, zůstali jsme tedy tým a já běžel vlastně za nás za oba.

V rámci psychické přípravy jsem shlédl Forresta Gumpa. Během závodu jsem se držel jeho zásady, že když už jsem doběhl tak daleko, poběžím dál. Moc mi pomohla zvlášť v závěru. Na 32km hlásím, že už mě to moc nebaví, ale těch 10 že už doběhnu. O tři km dál mi dochází, že to nebude žádná sranda. Zvlášť když v poslední části trati Libní a Karlínem nebylo moc diváků a většina běžců kolem už většinou šla. Nevěřili byste kolik energie dodá sebemenší povzbuzení od okolí.

Cílem jsem proběhl docela důstojně, i když v čase, kterým se chlubit nelze (4:45). Vedro bylo opravdu strašné. Pocity jsou to ale nepopsatelné. Absolutní euforie. Takové množství endorfinů se jen tak nevyplaví. Hned za cílovou páskou stojí Lenka a dává mi pusu. Varuju jí, aby mi neříkala, že si mám dát banán. Nemůžu je v tuto chvíli ani vidět. Když se mě o chvíli později Honza ptá, jestli s ním do toho půjdu za rok znova, neváhám ani na chvíli a nadšeně prohlašuji, že určitě.

Připojuju se k Ozzymu a spolu s ním dávám za pravdu Zátopkovi, který říkal: "Chcete zažít jiný život? Zaběhněte maraton."