Cinque Torri

Loňské první zkušenosti se skalním lezením v Dolomitech mě motivovali natolik, že jsme s Vojtou hned po prázdninách začali pilně trénovat, abychom letos vylezli nějakou klasickou cestu. Celý rok jsme chodili lézt na stěnu a postupně jsme se usadili na šestém stupni obtížnosti. S vědomím, že na skalách nota bene na vícedélkových cestách se musíme "držet trochu při zemi" jsme začali hledat v průvodcích cesty obtížnosti 3-4. Na jaře se k nám přidala ještě Kačka, která nás hravě dohonila.
Volba nakonec padla na oblast Cinque Torri a Via delle Quide vedoucí na Torre Grande. První výjezd skončil pro nepřízeň počasí v tunelech Lagazoi, nicméně nic nás už nemohlo zastavit. Po rozlezení na cvičných skalkách pod Sass de Putia a ferratě Cesare Piazetta na Piz Boe jsme se ve čtvrtek na Cinque Torri vrátili.
Podle popisu má naše cesta čtyři lanové délky 30-35m. Odvážně jsem nastoupil do první délky, první mezijištění cvakám přibližně v osmi metrech. Následuje dobře odjištěný travers. Odvaha mizí sotva nalezu do prvního převísku. Znejistím tak, že odsedám do lana a zvažuju dokonce návrat. Naštěstí se nechám vyhecovat, abych to zkusil znovu, a přelézám teď už celkem lehce. Druhá délka je velmi snadná, dáváme ji jen se dvěmi postupovými jištěními. Ze štandu pokračuje krásná římsa, kterou se nechám zlákat, i když vede za hranu, kam jsme podle popisu zamířit neměli. Po pěti metrech už římsa tak krásná není, dost se zužuje a stěna nad ní dost vytlačuje. Je mi jasné, že jsem špatně, obtížnost stoupla k pětce, ale překonávat to místo zpátky se mi nechce, budu se s tím muset poprat. Naštěstí stačí udělat pár kroků a cesta se zdá poměrně logická, i obtížnost se zase uklidnila, hravě vylezu cca 20 metrů a najdu i štand, ke kterému jsem měl dolézt jinudy. Bohužel se neslyšíme, takže čekám neuvěřitelně dlouho, než Kačka s Vojtou dolezou. Délku si zpestřili tím, že mě nechali dobrat skoro celé lano a pak se navázali asi metr a půl od sebe :-) Poslední délku nechám vyvést Kačku, aby si to trochu vynahradila. Vychutnáváme si chvilku na vrcholku, pak se pouštíme do slaňování. Vojta je poněkud nervózní, tolik metrů ještě neslaňoval a tak mu to trvá dost dlouho. Slibuju mu, že večer bude cvičně slaňovat z kamen, aby to dostal do krve.
Za dva dny jsme s Kačkou  usoudili, že se nám na Cinque Torri líbilo a že by bylo škoda zůstat jen u jedné věže, a tak tam vyrážíme ještě jednou. Zalíbí se nám Torre Lucy, vytáhneme nějaké rozumy a topo od jednoho italského lezce, co to právě vylezl, a pouštíme še do toho. Cestu se nám daří najít o mnoho lépe, tedy až pod vrchol. Na poslední délku vysílám Kačku, chybí cca 15-20m. Nějak jsem z nákresu nepochopil, že se má poslední délka lézt za levou hranou, takže zvolená direttissima je opět výrazně obtížnější. Kačka si s tím ale poradí výborně. Aby toho nebylo málo, nahoře nemůže najít kruh. Vyřeší to s přehledem, omotá smyčkou kámen a štand si vytvoří sama. Následuje průzkum vrcholu a hledání slaňáku. Odměnou nám je krásné vzdušné slanění (z 50 metrů jich je 40 vzduchem)   Krásný zážitek!
Celá fotogalerie

Starý koníček

Tak jsem se na stará kolena :-) rozpomněl na mládí a zálibu v programování a ve volných chvílích se učím PHP a další věci související s tvorbou webových stránek. Zatím mi jde spíš o zvládnutí základních technik a funkčnost, vzhled moc neřeším. Kdybyste se přesto chtěli podívat na mé první výtvory, najdete je na semela.wz.cz.
Doporučuji především fotogalerii, ta je docela doladěná. Na fotky v galerii "Nejlepší" jsem hrdý. Jak jinak, všechny fotky jsou z hor.

Mont Blanc 2009

Na začátku července 2009 jsme se s Vojtou rozhodli vypravit se znovu k Mont Blancu, který nás o dva roky dříve na vrchol nepustil. Přijali jsme to tenkrát s pokorou, hory zásadně nedobýváme, držíme se toho, že na kopec je možné vylézt, jen když to dovolí, a také že nám vrchol neuteče a někdy je potřeba si na něj počkat. Přesto jsme si z neúspěšného pokusu vzali několik ponaučení. Jednak, že na vysoké hory není dobré chodit s nikým, koho hodně dobře neznáme a nejsme sehraní z lehčích výstupů. Za druhé je potřeba mít nějaký ten den navíc, jako rezervu pro případ špatného počasí. Naplánováním výpravy stylem hop nebo trop s jediným pokusem o vrchol si člověk o neúspěch přímo říká. No a konečně nad 4000m se vyplatí nepodcenit a neuspěchat aklimatizaci (aklimatizační výstup na Dom di Gouter, který jsme si tentokrát dopřáli, jsme si užili možná ještě víc než samotný vrchol).

Původně jsem chtěl podrobně popsat samotný výstup, Vojta to už ale udělal s precizností sobě vlastní, jeho článek s mými fotografiemi dokonce publikoval cestovatelský server Hedvabnastezka.cz.

Chtěl bych Vojtovi poděkovat, že do toho se mnou šel, a mimo jiné i za to, že to se mnou vydržel, když jsme měl málo trpělivosti s jeho o něco pomalejším postupem. Ještě jednou se omlouvám. Výlet se velmi vydařil, těším se na další společné výstupy.

A tady je celá fotogalerie.

Dolomity 2008

Třetí srpnový týden jsem strávil již tradičně se skupinou z chodovské farnosti na Würzjochu, v severozápadní části Dolomit, v místech, odkud pochází Reinhold Messner. Pohled na Geislery nebo na "Puťu" zalitou zapadajícím sluncem mi přirostl k srdci a nikdy se mi neomrzí.

Počasí nám přálo, přijeli jsme po přechodu studené fronty, takže sobota byla mrazivá a ve vyšších polohách se udržel poprašek sněhu dost dlouho, ale většinu týdne bylo jasno a narozdíl od loňska jsem nezmokl ani jednou.

Začátek akce byl poznamenán problémy s Vojtovým autem. Podařilo se mi překonat počáteční rozladěnost z toho, že místo aby nám auto sloužilo a dostali jsme se dál do hor, řešíme jeho opravu, a docela jsem si užil setkání s lidmi, kteří nám velmi ochotně pomohli. Rovněž jsem oprášil italštinu a v dalších dnech se vrátil ke stopování, což mě velmi bavilo.

Chuť jsem si spravil ferratou Tommaselli na jižní Fannis Spitzi. Letos jsem si ji užil celou volným lezením. Vrcholem týdne pak byla ferrata Giuseppe Olivieri na Tofanu di Mezzo. Celý den jsme šli v okně v mlze, které se pohybovalo s námi. Pohledy na okolní skály deroucí se z mraku a ozářené sluncem byly úchvatné. Ferrata sama byla zajímavější v první třetině před Punta Anna, další část byla poměrně zdlouhavá, zpestřením byl pouze Vojtův "ďábelský traverz".

Jeden nový rozměr letošní Dolomity přece jen měly. V pondělí jsem odmítl strávit další den řešením problémů s autem a vydal se sám pěšky domů. Ferrata Sandro Pertini vedoucí ke Stevia Hütte mě příliš nenadchla, ale následující přechod masivu Puez-Geisler byl zajímavou zkušeností. Doposud jsem se držel zásady, že v horách se nemá nikdo pohybovat sám. Po problémech s hledáním parťáků do vysokých hor v uplynulých letech a nechuti vyrazit s někým, s kým se dobře neznám nebo nemám stejný přístup k horám, vnímám, že tudy možná vede cesta. Nikdy jsem nerozuměl tomu, proč tolik velkých horolezců skončilo u solovýstupů. Možná to má hlubší důvody a je to způsob, jak poznat sám sebe a být sám sebou. S některými věcmi se muž musí poprat sám. Pro mě to má ještě rozměr ticha a mlčení v Boží přítomnosti.

Fotky si můžete prohlédnout zde

Maraton podruhé

Rok se s rokem sešel a jak jsem Honzovi vloni slíbil, stavíme se 11.května společně na start pražského maratonu. Narozdíl od Honzy jsem o něco klidnější, tak trochu už vím, do čeho jdu. Bude to boj, ale z loňska vím, že se to dá vydržet. Navíc poběžíme dva a bude nám to rychleji utíkat.
To nejdůležitější jsem se letos naučil od Terminátora: "Nikdy nepřestávej bojovat."

Domluvili jsme se s Lenkou, kde bude nejlepší na nás čekat, a tak víme, kam se máme těšit. Mám trochu vychytanější jídlo a pití, i když nakonec dělám školáckou chybu a na třicátým do sebe mačkám gel, který nemám vyzkoušený. Moc mi nesedl a pár kilometrů se s ním srovnávám.

Petr přislíbil, že posledních 10km poběží s námi, což je podpora k nezaplacení. Díky tomu, že vedle mě poklusával, jsem odolal pokušení a nezastavil se, i když mi v hlavě pořád hlodal červíček s otázkou, proč zrovna já mám běžet, když většina kolem mě jde. V životě to chodí podobně, důvodů, proč nedotáhnout dobrou věc, do které jme se pustili, se nám v hlavě vynoří vždycky dost. "Tak toho nech, proč by ses měl takhle namáhat, až jindy..." Odolat pokušení je boj, ale bojovat až do vítězství stojí za to. Nejen v maratonu.


V Pařížské mám ještě síly na finiš a cílem probíhám v čase 4:28. Čekal jsem výsledek o chlup lepší, ale aspoň je velká šance, že si osobák vylepším i příště. A pocity jsou opět úžasné.


Pizza za odměnu byla výborná, akorát jsem měl trochu problémy vyjít schody na záchod. Cestou domů mi přijde, že svět je nádherný. Uchvátí mě dokonce pohled na Neratovice a zjišťuju, že město, kde žiju, je vlastně docela pěkné.